Tradice těžby břidlice má v České republice hluboké kořeny. V Čechách patří k nejznámějším oblastem těžby okolí řeky Střely u Rabštejna, Železný Brod v Jizerských horách, Kraslice v Krušných horách a východní Krkonoše. Na Moravě a ve Slezsku se pak břidlice těžily nejčastěji v Nízkém Jeseníku, tedy v moravskoslezském kulmu. Ve všech těchto lokalitách jsou počátky i vrcholná období těžby spjaté s působností místního německy mluvícího obyvatelstva. 

V oblasti Nízkého Jeseníku se břidlice těžila už v 18. století. Těžba ve všech místních lokalitách byla v počátcích povrchová. Mezi nejstarší břidlicové lomy patří zároveň i největší lom u Svobodných Heřmanic, kde se břidlice těžila od roku 1775. K historicky významným revírům patřila i Velká Střelná u města Libavá, kde byla zahájena první podzemní těžba. 

Břidlice těžená hlubinným způsobem splňovala nejpřísnější kritéria kvality. Vytěžená surovina se nadále opracovávala manuálně. K rozmachu těžby pokrývačské břidlice významně přispěla vyhláška z roku 1837, nařizující využívat přírodní břidlici k pokrývačským účelům.

Největší rozmach v těžbě nastává v době průmyslové revoluce a v létech 1860 až 1914. V tomto období je břidlicová krytina z Nízkého Jeseníku vyvážena do celého Rakousko-Uherska. K velkému rozmachu podnikání přispěla také skutečnost, že je břidlice nevyhrazeným nerostem. Na konci 19. století se ve statistikách slezského průmyslu objevují čísla o 52 činných závodech zabývající se těžbou a zpracováním břidlice.

Kolem roku 1865 se těžilo v Nových Těchanovicích, v Čermné ve Slezsku, Nových Oldřůvkách, Svatoňovicích, Hořejších Kunčicích, Jakartovicích, Bohdanovicích, Svobodných Heřmanicích, Jívové a v Domašově nad Bystřicí. V Čechách byly na přelomu 19. a 20. století v působnosti dva menší břidlicové lomy u Rabštejna, Manětína a u Železného Brodu. Úpadek těžby přinesla 1. světová válka a rozpad Rakouska-Uherska. Svou roli sehrál i vynález eternitu a konkurence zahraničních výrobců. Ve třicátých letech 20. století nastává na Nízkém Jeseníku období obnovy. Éra plynulého růstu je ale brzy vystřídána novým úpadkem, tentokrát pod vlivem 2. světové války. 

Poválečné období padesátých let 20. století představuje pro břidlicový průmysl zlomový mezník. Roku 1945 obnovuje těžbu Jan Řihák a spol. v dolech ve Velké Střelné a Hrubé Vodě. Znárodnění však přináší další úpadek a zastavení těžby i v Hrubé Vodě. Ve Svobodných Heřmanicích se těží ještě do poloviny padesátých let. Jediným činným dolem tak na dlouhé časy zůstává pouze závod v Nových Těchanovicích - Lhotce. Koncem šedesátých let je i tento poslední historický činný důl uzavřen z důvodu budování Kružberského přivaděče pitné vody. Jako náhrada se v roce 1971 otvírá nový moderní důl, Břidlicový důl Vítkov - Lhotka. Další důlní dílo se podařilo otevřít ve Starých Oldřůvkách v roce 1971 v režii Jednotného zemědělského družstva Staré Oldřůvky. 

Podnikatelská euforie po roce 1989 vyvolala snahu o obnovení těžby břidlice. Značné investiční úsilí bylo vynaloženo při otevření ložisek v Klokočově, Jakartovicích, Čermenském mlýně a ve Velké Střelné. Do reálné těžby však z důvodů majetkoprávních a vysokých vstupních investic nenaběhlo ani jedno z nich. Několik let těžby se podařilo udržet na dole v Hrubé Vodě, který těžil pokrývačskou břidlici do doby ukončení. Do 21. století tak jako jediný nepřetržitě činný důl vstupuje a ve své činnosti pokračuje Důl Lhotka u Vítkova. V současné době se zde zpracovávají břidlicové suroviny. 

V roce 2014 byla zahájena společností Česká břidlice s. r. o. obnova dolu Žlutý květ v Čermné ve Slezsku.

Důl Žlutý květ v Čermné ve Slezsku 

Lokalita Čermné ve Slezsku náleží k důlnímu areálu moravického souvrství. V tomto prostoru se břidlice těžila už od 19. století. Důl Žlutý květ se nachází v ložiskovém pásmu dvou nejvýznamnějších a největších bývalých dolů, které produkovaly velice kvalitní střešní krytinu. Jedná se o Goldův důl, známý pod jménem Černý důl, a Kunzův důl v Čermenském mlýně. Historie dolu Žlutý květ není v historických análech zcela dohledatelná. Důl patřil do majetku statkáře Haschkeho. Důlní areál tvořily dva lomy a jeden důl. Oproti dvěma výše zmíněným dolům byl důl Žlutý květ rozfárán v menší míře. Důvod útlumu těžby v druhé polovině 19. století je neznámý. Podle provedených prací a blízkosti velkých dolů lze nicméně vydedukovat, že důl ukončil činnost, neboť nebyl schopen konkurovat dvěma větším dolům s velkou produkcí. 

Důl leží na kvalitním ložiskovém pruhu, který byl dobýván pro výrobu střešní krytiny a dlažeb. Rozložení otvírkových důlních děl je z technologického hlediska optimální. Společnost Česká břidlice s. r. o., která v dole Žlutý květ zahájila činnost, usiluje o obnovení podzemní těžby kvalitní břidlice s ohledem na zachování krajinného rázu a zakomponování do stávající naučné stezky o historii těžby břidlice ve zdejším kraji. Při přípravných pracích byly nalezeny historické artefakty těžby, které byly předány Muzeu břidlice v Budišově nad Budišovkou. Česká břidlice spolupracuje s hornickým oddělením Národního technického muzea v Praze, jejichž pracovníci dokumentují práce přípravy těžby a nalezené montánní památky.